Co je sekulární buddhismus?

Pojem sekulární buddhismus je složenina, která může na první pohled působit samozřejmě, ale ve skutečnosti v sobě skrývá několik historických i jazykových vrstev. Pokud je nevyjasníme hned na začátku, vzniká zmatek: někdo slyší náboženství, jiný filozofii, další meditační techniku nebo životní styl.

Co znamená „sekulární“

Slovo sekulární nebo také světský pochází z latinského saeculum – „tento svět“, „tato doba“, „pozemský čas“. V moderním kontextu jím obvykle označujeme přístup, který:

• se neopírá o nadpřirozená tvrzení,

• nevyžaduje víru v bohy, posmrtný život nebo kosmický řád,

• pracuje s lidskou zkušeností (osobní i vědeckou) v rámci tohoto života.

Sekulární neznamená „proti-náboženský“ ani „ateistický“. Znamená nenáboženský v metodě: nepředpokládá víru, zjevení ani autoritu jako zdroj pravdy. To je důležitý rozdíl. Sekulární buddhismus není polemika s náboženstvím, ale pokus mluvit o některých buddhistických myšlenkách jazykem, který je srozumitelný i bez náboženského rámce.

Co znamená „buddhismus“

Slovo buddhismus je samo o sobě historicky poměrně mladé. Nevzniklo v Indii, ani v raných buddhistických komunitách. Do evropských jazyků se dostává až v 19. století, kdy západní orientalismus začal systematicky studovat asijské tradice a potřeboval je nějak pojmenovat a zařadit.

Lidé, které dnes označujeme jako „buddhisty“, se sami takto neoznačovali. Nehlásili se k -ismu. Mluvili spíše o učení (dhamma / dharma), o cestě praxe, případně o konkrétních způsobech života a disciplíny. Označení buddhismus je tedy spíš externí kategorie, vytvořená zvenčí, podobně jako „stoicismus“ nebo „platonismus“.

To má důsledek: buddhismus není jeden jednotný systém. Je to historický deštník, pod kterým najdeme různé školy, kultury, metafyziky, rituály i filozofie – často navzájem velmi odlišné.

Co znamená „sekulární buddhismus“?

Sekulární buddhismus není jednotná škola, doktrína ani uzavřený systém. Je to současný přístup k buddhistickým myšlenkám a praxím, který se vědomě vzdává náboženských, metafyzických a kosmologických tvrzení a soustředí se na to, co lze vztáhnout k přímé lidské zkušenosti v tomto životě.

Jinými slovy:
sekulární buddhismus se nezajímá o to, jaký je vesmír doopravdy, ale o to, jak lidé prožívají utrpení, nespokojenost, nejistotu a smysl – a co s tím lze prakticky dělat.

Základní rysy

V obecné rovině lze sekulární buddhismus popsat několika charakteristikami:

• Bez víry jako podmínky
  Nepředpokládá víru v karmu jako kosmický zákon, znovuzrození, osvícení jako nadpřirozený stav ani v autoritu Buddhy jako bytosti s výjimečným ontologickým statusem.

• Zaměření na zkušenost
  Těžiště leží v přímém prožívání: pozornosti, tělesných pocitech, emocích, myšlenkových vzorcích a vztahu k sobě i druhým.

• Praxe před učením
  Texty a pojmy nejsou cílem, ale nástrojem. Meditace, etika a reflexe slouží k experimentování se způsobem, jakým žijeme a vnímáme realitu.

• Kompatibilita se sekulárním světonázorem
  Přístup je slučitelný s moderní vědou, psychologií a kritickým myšlením. Nevyžaduje opuštění skepticismu ani přijetí metafyzických vysvětlení tam, kde nejsou nutná.

Otevřená definice

Důležité je, že tato definice je záměrně otevřená. Neexistuje autorita, která by určovala, co ještě „je“ a co už „není“ sekulární buddhismus. Různí autoři a praktikující kladou důraz na různé prvky: někdo víc na meditaci, jiný na etiku, další na existenciální rozměr.

To, co je spojuje, není jednotná nauka, ale společný postoj:
pracovat s buddhistickou inspirací tak, aby byla použitelná, poctivá a srozumitelná bez víry.

Alternativní názvy

Právě proto se v kontextu sekulárního buddhismu často objevují alternativní formulace, které se snaží být přesnější:

• učení inspirované raným buddhismem

• sekulární interpretace buddhistických praxí

• práce s myslí a utrpením v duchu rané dharmy

Sekulární buddhismus tak není návratem k nějaké čisté původní formě, ale současným čtením starých textů a praxí, filtrovaným přes moderní jazyk, psychologii, neurovědu, vědu obecně a zkušenost lidí žijících dnes.